V kategorii 
Označení: Proč to nepřiznat, hlavní motivací trávit letošní dovolenou právě na Šumavě bylo 25. výročí mého pobytu v Kašperských Horách. A tak jsem se tam byl ve středu 19.8. 2009 podívat. Na kole samozřejmě.
Seděl jsem tak poslední na korbě tatry 148, zpoza plachty se díval na krajinu a říkal si: „Bože, tady je tak krásně, když už člověk není vojákem. Sem se jednou vrátím na dovolenou.“ Bylo to koncem roku 1984. Na tento svůj slib jsem si vzpomněl, když loni z časopisu Cykloturistika vypadla na stůl vložena mapa „Šumava – Železnorudsko„. Cíl a datum dovolené pro ten rok jsem už měl zajištěn, ale když jsem si mapu prohlédl, bylo jasné, kde budu trávit dovolenou 2009.
Takže vycházím z penzionu spolu s přítelkyní a fotoaparátem a míříme z Jiřičné na jih, na Hartmanice. Vybral jsem trasu s minimem automobilové dopravy, ale po asfaltových silnicích, stále totiž nemáme odpruženou přední vidli, jezdíme na sedmiletých udržovaných bikech. Šumavské lesy jsou plné značených šotolinových a kamenitých cest, ale my raději asfaltky, i když málo frekventované. Po ránu je zde celkem chladno, jedeme jen v kraťasech a tričku, ale jakmile se objeví první stoupání na Hartmanice, chlad ustupuje, kopec hřeje, potvora jedna 😉
V Hartmanicích opouštíme hlavní cestu, zabáčející doprava na Železnou Rudu, tento výlet je plánován na jiný den, a pokračujeme přímo, dolů z kopce. Rychle vytrácíme pracně získanou výšku a zanedlouho jsme u řeky. Volíme delší trasu a nelitujeme, objíždíme Otavu, pohled do krajiny je úžasný, v řece a jejím okolí spousta rybářů. Pomalou jízdou si vychutnáváme trasu nejprve po proudu a za mostem po napojení na hlavní silnici zas proti proudu řeky. Stoupání je mírně, nenamáhavé, jízda pohodlná. Po chvíli opouštíme hlavní cestu a pokračujeme mírným stoupáním opět přímo do Rejštejna.
Ve vesnici zatočíme doleva do kopců starou cestou a objedeme Kašperské Hory. Celou cestou jsme nepotkali jediné auto, i když v okolí jsou obydlené usedlosti či nějaké pily. Mapa ukazuje, že cesta by se měla zanedlouho stáčet ostře doleva a opravdu, projedeme další z bezpočtu mostů a míříme směrem k městu. Ještě nás však čeká jedno ostřejší stoupání a najednou je před námi osada Červená. Zde se na chvíli zastavujeme při místním kostelíku, resp. při informační tabuli s mapou, které zde naleznete fakt na každém kroku. Samozřejmě, že v mapníku na brašně na řídítkách mám kromě fotoaparátu i onu mapu z časopisu, ale neuškodí kromě krátkého oddechu a osvěžení přečíst si něco o místě, kterým projíždíme. Tak se dozvídáme, že Červená je místem chovu bizonů.
Bizóny pri Kašperských horách
Neodolal jsem a nafotil jsem pár fotek.
Hned vedle byla druhá ohrada a výstražná tabulka o chovu divokých býků a nepribližovaní se k ohradě pod 2 m, tak jsme velmi neotáleli a pokračovali do města. Nejprve prudkým spádem a pak opět prudkým stoupáním přímo do Kašperských Hor.
Náměstí je v rekonstrukci, staré kino stojí na svém místě. Původně byly ve městě jen tři hospody a v každé vojáci, nyní je restaurací trochu víc a dá se ve městě docela slušně najíst. My jsme po procházce městem zvolili restauraci s terasou blízko bývalých kasáren. Skvělé jídla, dobrá obsluha, příjemné místo. Po obědě jsme se opět na kolech vydali z města směrem na východ, na Vimperk. Kousek za městem jsme odbočili na západ, směrem k hradu a minuli odbočku do lesa, na Ždánov, kde nás v přijímači hnali na střelby, nejčastěji v maskách a zpívat…
Asfaltová cesta se po stoupání začíná prudce zvažovat dolů a tak je nejvyšší čas zabočit doleva a po šotolině v lese pokračovat turistickou cestou až k samotnému hradu. Jen vás nesmí překvapit, že nakonec k hradu jedete z kopce…
Kašperské Hory
Vyšli jsme až k hradní bráně, ale jelikož se nám nezdálo bezpečné ponechat kola bez dozoru při takové spoustě lidí, napávajícich se místními specialitami, jako je pečená klobása, párek v rohlíku nebo hranolky, tak jsme si udělali pár fotek, porozhlédli se po nádvoří a vydali se na zpáteční cestu.
Jelikož nerad jezdím pořád stejnou cestou, vydali jsme se do Sušice kolem obce Nezdice a přes Ostružno, jak bývá ve zdejším kraji zvykem, nejprve prudkým klesákem, kde jsme si výrazně vylepšili průměrnou rychlost a pak do Ostružna strmým stoupáním. Pak však už cesta vedla mírným krajem po okresní silnici ve smíšeném lese s vůní jednou borovic, jednou smrků, podobně jako před Červenou, aby vše zakončila finálovým sjezdem prudkým svahem do Sušice na její severní straně s nádherným výhledem na město a Svatobor nad ním.
Samozřejmě, že jsme se ve městě zastavili na nějaké to občerstvení a nemůžu nezmínit originální točenou zmrzlinu, kdy nám chlapík do vanilkové zmrzliny naservíroval mražené ovoce dle našeho výběru, před našima očima to všechno zmixoval a „načepoval“ do oplatkových kornoutů. Mňam. Pak už nezbývalo jen dotáhnout zbývajících devět kilometrů kolem smradlavého Fanouše a rozpadajícího se „hotelu“ hned vedle něj mírným stoupáním proti toku potoka až do Jiřičné. Tachometr ukázal 66 km. Ne maximální rychlost za hodinu, to bylo minule. Tentokrát jsme dosáhli slabých 55 km / h, těch 66 km je celková vzdálenost včetně procházek po městech.
