Do Orlických Hor jsem se poprvé dostal v létě roku 1994. S partou mladých lidí jsme získali možnost bydlet na podnikové chatě na jižním konci přehrady Pastviny nedaleko obce Nekoř. Součástí vybavení chaty bylo i několik kol, z nichž tři stály za řeč, jen je bylo třeba trochu zreparovat. Pro dva mladé cyklistické nadšence nic, co by stálo za řeč. A tak jsme prozkoumali okolí.

Cyklistické výlety původně nebyly v plánu týdenního pobytu, ale když už tam ty kola byly, tak proč je nevyužít. Mně padlo do ruky CrMo horské kolo Olpran, tehdy je ještě neprodávaly v každém okresním supermarketu, s řazením Altus. Doma jsem měl tehdy trekingové kolo Fort Auriga na 28″ kolech, tak jsem využil příležitost vyzkoušet si něco jiného. A musím říct, že se mi tento způsob řazení rychlostí zalíbil až tak, že následující kola jsem nekupoval s gripShiftem (řazení otáčením rukojeti), ale právě s dvoupákovým řazením.

Cesta kolem přehrady Pastviny se mi zalíbila. Členitá, i stoupání, i ostré zatáčky. Tehdy jsem poprvé zakusil, co to je, když automobil bezhlavě nepředběhne „slabého“ cyklistu, ale klidně za ním jede několik zatáček, dokud řidič vidí, že může předjíždět bezpečně pro sebe, protijedoucí auta i cyklistu samotného.

Jednou jsem si udělal trochu delší výlet. Od hráze, kde jsme nedaleko bydleli na chatě, jsem objel přehradu po její západní straně a přijel do Klášterce nad Orlicí. Přejel jsem po mostě na druhou stranu Divoké Orlice a pokračoval na České Petrovice. Pěkný stoupák. Za vesnicí jsem zjistil, že silnice vede těsně podél státní hranice s Polskem a že turistický přechod bez trvalé přítomnosti kontroly mohou překračovat občané Polska i Československa. Takže jsem se vydal na návštěvu 😉

Kamenitou, později polní cestou jsem sjel ze strmého kopce na asfaltku do vesničky Smreczyna a do městečka Miedzylesie. Ospalé malé město, kde jsem si koupil zmrzlinu (tuším za české koruny, neboť polské zloté jsem určitě neměl) a vydal jsem se zpátky. Nejdříve po rovné asfaltce, později po té kamenité strmine zpět na hranice. Když jsem minul pohraniční budku, na níž byly vylepené všechny přes-hraniční informace, uvítal jsem asfaltku a spustil se do Mladkova. Řeknu vám, řádný klesák. Když jsem předjížděl toho strýčka v modré Škodě 100 … Měl jsem před vesnicí co dělat, abych to ubrzdit na horkých a dobře smrdících gumových špalcích. Když jsem se přes Pastviny vrátil odpoledne na chatu a vyprávěl kámošům, jak jsem zavařil brzdy na kole, nechtěli mi věřit.

A tak jsme o dva dny jeli v trojici stejnou trasu. V Českých Petrovicích už ale neměli ten dobrý guláš a návrat z Polska na českou stranu nám „zpříjemnil“ polský pohraničník na krosové motorce, který mě zastavil v tom strmém stoupání a vyzvídal. Mimo jiné, kudy jsem do Polska přijel. Ukazuji mu, že z tudy, shora a ptám se ho, jak je to ještě daleko. Co ho zřejmě překvapilo, ale mu říkám, že na kole se jede nahoru těžce a zdá se mi to dlouho. Když mi vrátil pas a chtěl odjet, tak mu říkám, že ať chvíli počká. Nechápal proč. Tak mu ukazuji ještě dva pasy, které jsem měl v brašně a říkám mu, že za chvíli se objeví ještě dva kolegové. A opravdu, po pár sekundách se v zatáčce ukázaly na kolech moje sestra a kamarád Igor (zdravím do Prešova). Podíval se do pasů a odfrčel na své motorce dolů do vesnice. A my jsme dorazili tu kamenitou cestu na vrch na hranici.

Když Igorovi zasmrděly brzdy dolů Mladkovem, tak uznal, že je to fakt strmý kopec. Pak jsme se ještě vyfotili při tom kamenném orlu se zlomeným křídlem naproti restauraci a vrátili se zpět na naši chatu. Všechny fotky v té době jsem dělal filmovou zrcadlovkou Olympus IS-100 a nemám je naskenované.

To bylo moje první seznámení s Orlickými horami.