„Přes kopečky…“ Před pár lety jsem jel kole v Orlických horách a „odskočil si“ na zmrzlinu do Polska. Teď jsem pár kilometrů od německých hranic, takže to nemohlo dopadnout jinak. A měl jsem chuť na bavorskou polévku s velkým „knedlíčky“ jako tenisák. Tak jsme si v neděli 23. srpna trochu přivstali. Ale člověk míní a… Díky serveru bikemap.net jsem věděl nejen kolik kilometrů nás na tomto výletu přes hranice čeká, ale i výškový profil. Naplánoval jsem si trasu až do Zwiesselu s tím, že ji případně zkrátíme, pokud se budeme cítit dost unavení.

Po sobotním dešti byly cesty místy vlhké a z lesů stoupala mlha. Předpověď slibovala teploty do 20°C, polojasno ale bez deště. Vyrazili jsme tedy kolem osmé ráno, kraťasy, trička a šusťákové bundy směr Hartmanice. Z minulého výletu do Kašperských Hor jsme věděli, co nás čeká, jaký stupák a kopec od Chlumu nás opravdu zahřál. V Hartmanicích na náměstíčku u mapy jsme si trochu odpočinuli a pokračovali dále na západ. Z kopce nad vesnicí je opravdu pěkný výhled do krajiny.

Hartmanice

Silnice stále stoupá až po samotu s názvem Rovina. Jsme 9 km od začátku cesty v Jiřičné a na 6 km jsme nastoupali celkem 300 m výšky. Místní nás před tímto stoupáním varovali jako před velmi strmým a náročným, ale podle mě to zvládne každý mírně zdatný rekreační cykloturista, i když se trochu zapotí. Odměnou jsou nádherné výhledy. Od Roviny se pohybujeme jakoby na náhorní planině, minimální stoupání a klesání a celkem slušný jízdní průměr. Na 12 km výškový rozdíl do 100 m. Cesta je málo frekventovaná a pohodlná. Na posledním asi 5 km úseku je vlevo po směru cesty nově vybudovaná „cyklostezka“, tak ji využíváme. Zajímavostí je změna asfaltového povrchu na šotolinový v blízkosti dřevěných mostů, vysvětlení je na tabuli, jedná se o ochranu rašelinových míst i cesty samotné před praskáním povrchu vlivem posunu podloží. Samotná cesta je uložena na rohožích, plovoucích na rašelině.

Železná Ruda

Na pumpě před městem jsme doplnili do každé pneumatiky asi půl atmosféry (foukáme vpředu 4 atm a vzadu 3,5 (ať nás tak nebolí zadky 😉 )) a pokračovali do Železné Rudy. Přivítali nás na pravé straně (tuším to bylo kdysi jen parkoviště) stánky a obchody plné Číňanů a čínského zboží. Jedna velká tržnice plná botasek, riflí, slunečních brýlí… Projíždíme železničním přejezdem a zastavujeme na náměstí vpravo při informační tabuli. Při perfektně zpracovaných mapách doplněných zvukovým komentářem při vybrané lokalitě upřesňujeme naši cestu směrem do Německa a pohyb po bavorských cyklostezkách jako i místo návratu do ČR. Náhodou se dozvídáme o možnosti vychutnat si speciality v Schwellhäusel. Olinka projeví zájem podívat Čertovo jezero, o kterém jsme slyšeli v internetovém Cyklomagazíne TV Public. Definitivní upravujeme trasu, Zwiesel i Ludwigsthal vypouštíme a vyrážíme směr Ferdinandovo údolí.

Hranice

Klesáme z města stále níže po staré ale zachovalé asfaltové cestě a na rozcestí pokračujeme přímo ke státní hranici. Po ostatních drátech, samopaly ozbrojených strážcích socialismu a tábora míru nezůstala ani stopa. Do Německa projdete po takovém dřevěném mostě, který je už ale celý v Bavorsku.

Hranice

Hned za hranicemi pokračujeme asfaltovou cestou a zanedlouho narazíme na bývalou celnici, přebudovanou na penzion a restauraci. Takových objektů je tu nepočítaně a při nich velké parkoviště, svědčící o hojné návštěvě tohoto kraje. Pohybujeme se po národním parku a každou chvíli míjíme informační tabule, popisující přírodu a označující pozorovací trasy, většina je však jen pro pěší. Zanedlouho se povrch cesty mění.

Bavorské cyklotrasy

Naštěstí je den po dešti, z cesty se nepráší, protože jsem předevčírem na obou kolech v penzionu vypral a PTFE znovu namazal řetězy. Stoupání střídají klesání a všude kolem je překrásná příroda. Asi o druhé přijíždíme do hostince se specialitami. Dali bychom si něco dobrého, echt bavorského. Číšnice v tradičním oděvu přináší jídelní a nápojový lístek, zkouším, zda se domluvím česky, ale výraz v její tváři naznačuje, že nerozumí ani to, na co se jí ptám. Přecházím na němčinu a dozvídám se, že polovinu jídel už nemají. O nějakých místních specialitách nemůže být řeči, pokud jím není smažený vepřový řízek s bramborovou kaší. Ceny nejsou špatné, ale to, co nabízejí tu, si mohu dát kdekoli jinde, na to nemusím do Německa.

Pokračujeme tedy dál. Zanedlouho sjíždíme do Bayerisch Eisenstein, kde zjišťujeme, že ceny mají oproti lesnímu hostinci dvojnásobné za stejné jídla a lidí téměř žádných, oproti desítkám v lese. To nás však netrápí, byli jsme jen zvědaví. Scházíme k hlavní silnici a pokračujeme na sever. Státní hranice je plná policistů a lidí ve výstražných vestách. Ne, nezavřeli hranice, ale jak upozorňuje info tabule v německém a českém jazyce, probíhá dopravní průzkum. Nerušeně pokračujeme dále, dívka na židli si cosi zapsala do notesu.

A už jsme zpátky v Železné Rudě. To, co na fotce není vidět, jsou „sociální pracovnice“ a spousta stánků, budek a obchodů plné levného čínského zboží a reklamy na cigatery a alkohol v německém jazyce. V podstatě celý Alžbětin, první obec za hranicí, je jeden velký kšeft. První restaurace s terasou (abychom měli naše kola na očích), na kterou v Rudě narazíme, je také vyjedená a číšník nevrlý. Já jsem už docela hladový, ale Olinka trvá na tom, že si najdeme jiný, lepší podnik. Asi po půl hodince lehké procházky městem nacházíme napravo od náměstí penzion Böhmerwald s terasou, tabulkou „Cyklisté vítáni“, stojanem na kola a příjemnou obsluhou s ještě lepším výběrem jídel. Doporučuji navštívit.

Čertovo Jezero

Po vydatném obědě se jedeme podívat na Čertovo jezero. Voda z něj odtéká směrem do Černého moře, o pár km dál je Černé jezero, z něhož vody končí v Severním moři. Mezi oběma je hlavní evropské rozvodí. Podle výše uvedené TV reportáže má být jezero dosažitelné na kole. Infotabule ve městě zná jedinou značenou a upravenou trasu po červené značce. Nechce se nám scházet dolů až do Alžbětína a tak volíme spojku z Rudy po modré. Naše horská kola si konečně užívají horský terén. Kamenitá cesta, kterou včera zcela jistě jako korytem po dešti tekl potok. A strmina, nestydíme se, opět tlačíme. Po půlhodince ale už jsme na křižovatce, napájíme se na červenou a užíváme si asfaltku, i když stále stoupáme a stoupáme. Jenže najednou už nemáme kam. Na horizontu se cesta končí. Červená značka míří mezi kořeny stromů, strmě se svažující „turistický chodník“ je jedinou možností, jak pokračovat dál, pokud se tedy nechceme vrátit zpět. Jsme ve výšce 1175 m n/m a máme za sebou 49 km. A je pět hodin odpoledne, domů 25 km…

Rozhodujeme se snést kola tímto chodníkem, jezero nemůže být daleko a od něj podle mapy musí vést cesta dál. Po asi 500 m jsme na břehu jezera.

Čertovo jazero

Červená a žlutá značka vedou opět mezi kořeny stromů a tabule nedoporučuje používat „cestu“ cyklistům, i když z lesa právě vyšla jedna cyklistka. U jezera je mladý pár s dětským kočárkem, jistě ho nenesli na rukou celou dobu. Ptám se na cestu od jezera, ukazují směrem na šotolinovou cestu, která se prý později mění na asfaltovou a vede dolů do Rudy. Dívám se do mapy, nic takového tam nemám. Korigují plán projet do sedla pod Špičákem a dále na křižovatku nad Železnou Rudou. Je mnoho hodin na experimenty a tak volím bezpečnější cestu návratu do města a pak dlouhé stoupání nad město.

Cestou dolů zjišťuji, že trasa je v terénu značená jako cyklotrasa, i když není na mapách. Ve vesnici Špičák se napájíme na hlavní cestu z Rudy do sedla a za pár minut jsme opět v Rudě na náměstí. U jezera bylo opravdu krásné, ale tou červenou trasou už nikdy nepojedeme a nikomu to nedoporučuji, přestože cesta ze Špičáku je strmější. Ale nemusíte nosit kolo mezi stromy a přenášet jej přes kořeny.

Vyrážíme tedy na 4 km dlouhé stoupání směrem na Klatovy a přestože se to zdá, že to pomalu nejpomalejším převodem zvládneme, posledních asi 100 m nejstrmější části před křižovatkou na Sušice to vzdáváme a tlačíme. Je šest hodin večer a domů to máme 20 km. Zapínáme vpředu světlo a vzadu blikačku a vyrážíme na planinu. Dolů svahem to jde, ale každé stoupání je už cítit. V nohách spousta kilometrů a mezi stromy se schovává slunce, chlad ubírá z posledních sil. Šlapeme do pedálů a počítáme křižovatky a osady. Už aby tu byla Rovina.

V táhlé zatáčce se objevuje na pravé straně známá silueta budov. Zatlačíme do pedálů posledními zbytky sil, které nám zůstaly v tomto terénu po 72 kilometrech a dopínáme bundy ke krku. Odteď to bude už jen z kopce. A frčíme dolů. Je to úžasné, nemuset šlapat do pedálů a vézt se. Za chvíli už jsme v Jiřičné, sesedáme z kol, odkládáme lahve a brašnu. Tachometr ukazuje 83 km (včetně procházek po Rude), hodiny něco před osmou. Vysíleni a uzimeni odkládáme kola do garáže a dáváme si já Bechera a Olinka fernet stock citrus, trochu rozproudit krev.

Co napsat na závěr? Trasa to byla krásná, nebál bych se si ji zopakovat, jen možná bez Čertova jezera ? Železnorudsko je krásné, jen z našeho penzionu trochu z ruky. Příště budu bydlet přímo v Rudě, tras je na okolí plno a krásných, ať už na české nebo německé straně (bývalé) hranice.

Podobné články

Moje cyklodovolená 2009 Šumava III. Moje cyklodovolená 2009 Šumava VI.