V kategorii 
Označení: Dva týdny dovolené se nezadržitelně chýlí ke konci. Užili jsme si s přítelkyní na Šumavě spoustu krásných chvil, ale nezbývá už nic, jen se pomalu rozloučit. S městem, i lesy. S horami jsme se rozloučili krátkou vyhlídkovou trasou ve čtvrtek 27. srpna 2009. Jiřičná leží na odbočce z „hlavní“ silnice a hned za hotelem Jiřičná začíná prudké stoupání, aby po 4 km cesta skončila. Na trase leží dvě osady. Z nich mají podle mapy vést nezpevněné a účelové cesty k dalším osadám a lesem bychom se měli dostat na Starou Huť, křižovatku cest nad Keply, kde jsme už jednou byli. Vydáváme se odhodláni tedy do kopce.
Podle značení odbočujeme doleva na tzv. Farmářská stezku, stále jdeme po asfaltce, míjíme osady, hospodářské budovy, a vjíždíme do lesa. Všude jsou značky, v lese na odpočívadle i mapa a informační tabule. Díváme se na krásnou krajinu a poodejdeme na louku, abychom v dálce zahlédli i hrad Kašperk, na kterém jsme byli minulý týden. Takové pohledy na místa, které jsme nedávno s jízdními koly navštívili, nás budou provázet celou dnešní túrou. Na následujícím odpočívadle podle informační tabule se díváme v dálce na Boubín, nejvyšší vrch české Šumavy a BIO farmu, kterou jsme míjeli cestou po opačné straně údolí Peklo před pár dny. Ze země si bereme na památku pár kamínků, blyštících se odlesky kovových příměsí, připomínající dávnou hornickou historii tohoto kraje.
Info tabule připomíná, že povrch cesty opět byl obnoven za přispění EU. Je značená jako turistická a cykloturistická, ale zjevně i podle názvu ji využívají zejména místní zemědělci. Tomu já říkám spojení příjemného s užitečným. Někdo umí využít unijní peníze opravdu pro všechny. Po čase se povrch cesty v souladu s mapou mění na kamenitý, smíšené lesy nahrazují jehličnaté a tolik borůvek jako jsme našli teď, jsem za celou dovolenou neviděl. Samozřejmě že máme modré nejen jazyky, ale i prsty a tak na Starou Huť přijíždíme s asi hodinovým zpožděním. No a co, vždyť máme dovolenou…
Z lesa vycházíme na „hlavní cestu“ třetí třídy, ale za její povrch by se nemusela stydět ani některá slovenská „jednotka“. Víme, že po Keply nás čeká mírné stoupání, téměř nemusíme řadit a udržujeme si příjemnou rychlost a opět vychutnáváme slunce. Hřeje nás i pocit, že jsme dosáhli nejvyšší bod dnešní túry a odteď to bude už jen z kopce, nanejvýš malinké místní stoupání, což nestojí za řeč. Míjíme nejprve odbočku na Javornou (mňam česnečka a borůvkové knedlíky) a také vesnici Keply a pokračujeme přes Javoříčko dolů na Hlavňovice. Křižujeme hlavní cestu a jedeme na Cihelnu. Tuto trasu jsme už jednou jeli, minulý týden, ale v opačném směru, z Cihelny na Hlavňovice a domů do hotelu.
Sluneční hodiny
V Cihelně opět vidíme směrovou tabuli na Hory Matky Boží. Tam snad vedou všechny cesty, tolikrát jsme ty směrovky už viděli. Jelikož máme za sebou jen 24 km a domů je to z kopce a blízko a já se cítím cyklisticky ještě neuspokojený, navrhuji Olince podívat se do té 2 km vzdálené vesnice. Otáčíme tedy doleva a po krátkém sjezdu nás vítá prudký stupák. O pár minut jsme ve vesnici, ale tato není na turisty připravena, tak jako ostatní vesnice v okolí. Hospoda sice má „terasu“, jak by se daly nazvat dva stoly pamatující pokud ne matku Boží, tak socialismus určitě, ale kofola mě v takovém prostředí ani trochu neláká a zjevně tam toho hodně, kromě piva, nemají. Prohlédli jsme si infotabuli a mapu.
Abych odsud jel prudce z kopce a pak zase do kopce na Velhartice, až tak neuspokojený zase nejsem, i když dnes není pondělí a ve Velharticích jistě bude otevřen nejen hrad, ale i obě hospody. Minulá špatná zkušenost ale je stále příliš živá. Zavrhujeme i druhou trasu na Hrádek a přes kopec do Sušice a pak ještě 10 km po rovině do hotelu. Vracíme se cestou, kterou jsme přijeli prudkým sjezdem a poté výjezdem do kopce na Cihelnu, kde se mě Olinka ptá na nynější mou cyklistickou uspokojenost. Musím konstatovat, že uspokojen jsem a pojeďme tedy do Petrovic, kde máme naplánovanou návštěvu Welness hotelu a pozdní oběd.
Bereme to tedy pod Svatobor a ve Posobicích odbočujeme doprava na opět za peníze Unie (a tedy i naše) postavenou cyklostezku. K hotelu to musíme vyšplhat opět po krátkém, ale prudkém kopci, abychom se dozvěděli, že hotel je pro dovolenou zavřený… Co už, v Petrovicích je u gotického kostela jedna hospoda, zkusíme tam.
Svatobor od západu
Obědy jen do třetí odpoledne a večeře až od šesté. A je půl páté. Nedá se svítit, zase skončíme na Mýtě, kde jsme se chtěli první den naší dovolené ubytovat, jen nemají v penzionu místo na uskladnění kol pro své návštěvníky. Od kostela je to asi sto metrů z kopce. Prohlédneme si jídelníček a vzápětí zjišťujeme, že i zde otevřou později, ale už o páté. Usadíme se tedy, odpočíváme a probíráme dnešní výlet.
Viděli jsme nejen Kašperk, biofarmu v Pekle, Svatobor, Cihelnu nebo Keply, ale i Hory Matky Boží, Hlavňovice a Petrovice. Nepočítáme-li Železnou Rudu a celou jižní stranu Šumavy, tak tento poslední, rozlučkový, výlet byl takovým průřezem naší dvoutýdenní dovolené v těchto krásných horách. Viděli jsme místa, na které jsme se celý ten čas štverali, splnil jsem si slib, který jsem si dal, když jsem jako voják opouštěl před pětadvaceti lety Kašperské Hory, že se sem ještě jednou vrátím, ale jako turista. Při hodnocení dovolené nám rychle utekl čas a už tu byl náš pozdní oběd. Po vychutnání výborného jídla už nám zbyly jen dva kilometry do Jiřičné.
